Středoevropský portál české dechovky /  Mitteleuropäisches Portal böhmischer Blasmusik EVROPSKÝ PORTÁL ČESKÉ DECHOVKY
EUROPÄISCHES PORTAL BÖHMISCHER BLASMUSIK
-------- Flags --------
živá tradice v domovině a Evropě -- lebende Tradition in der Heimat und Europa
HUDBA SPOJUJE NÁRODY   Hudba spojuje / Musik verbindet    MUSIK VERBINDET VÖLKER

Fanoš Hřebačka-Mikulecký

- CZ -


 Fanoš Mikulecký
Zudro
Bude večer / Abend naht
hudba, text Fanoš Mikulecký
hraje DH Mistříňanka
zpívá Petr Hajný a Václav Říhák

Velmi důležitou živnou půdou pro rozkvět české dechové hudby bylo vždy lidové umění v regionech, ať již v Čechách, na Moravě či na Slovensku. Dechová hudba byla stále obohacována náměty z pramenů folklorního dění a také zpětně ovlivňovala dechová hudba svým projevem dění v lidově umělecké oblasti.

Podluží, zeměpisná oblast rozprostírající se jižně od Hodonína až po hraniční oblast danou pomyslnou osou Lanžhot - Břeclav byla vždy, jak prameny dokazují, územím bohatých kulturních tradic. Jižně od Hodonína, půlhodinu pohodové jízdy na kole se dostaneme do Mikulčic, místa mimořádného historického významu, kde se dle archeologických průzkumů nalézalo již v 7. století  jedno z ústředních usedlostí  Velké Moravy.

Mikulčice je rovněž místo narození a působení Františka Hřebačky, jednoho z předních osobností lidového umění na Moravě, všeobecně známího pod pseudonymem Fanoš Mikulecký (dále již jen Fanoš Mikulecký), jehož vliv nejen na dotvážení identity obyvatelstva na Podluží, ale všeobecně na lidovou hudební tvorbu zanechal hluboké stopy. Jak víme, je Podluží regionem nesčetných a velmi angažovaných dechovek. K lepšímu porozumění zejména moravské dechové hudby považuji proto za přánihodné o Fanošovi Mukuleckém vědět.

Z dostupných pramenů mně není známo, že by byl Fanoš Mikulecký již přiblížen především západoevropským fanouškům dechové hudby. Následující článek je proto věnován této mimořádné osobnosti, která všeobecně oblast lidového umění a zde nás zajímající moravské dechové hudby silně obohatila.

Fanoš Mikulecký
Zudro
Fanoš Mikulecký se narodil 28. července 1912. Jeho otec pracoval u dráhy. Ve věku dvou let jej postihla obrna pravé nohy.  To vedlo k tomu, že byl ve svém ranném dětstcí odmítán vrstevníky, kteří jej nechtěli mít mezi sebou. Často byl zraňován stejně starými dětmi různými narážkami a posměšky. Byl tedy nucen vést spíše samotářský život. Chodil do obecné školy v Mikulčicích, následně pokračoval čtyři roky na měštanské škole v Hodoníně.

Po jejím ukončení měl v úmyslu pokračovat ve studiu na umělecko-průmyslové škole v Brně. Návštěva této školy ovšem předpokládala praxi. Proto se na doporučení nejdříve vyučil malířem pokojů v Hodoníne. V následujících dvou letech pracoval  v Kyjově, kde se specialoval na dekorativní malbu a tvorbu divadelních kulis.  Nepříznivé okolnosti ale koneckonců vedly k tomu, že převážnou číst svého života pak pracoval jako malíř pokojů. Po II. Světové válce byl spoluzakladatelem časopisu Malovaný kraj, který měl sloužit podpoře a  rozšiřování myšlenek lidového umění a tradic. V padesátých letech se také pokoušel působit jako instituční pracovník, dospěl ale záhy k zjištění, že takovou činností není sto dostatečně přispět k propagaci  lidového umění v míře, v jaké si představoval. Tato instituční činnost byla z jeho pohledu především časově značně náročná a velmi neefektivní. Jako umělec plný představ o realizaci lidových námětů pociťoval jako tajemník ONV v Břeclavi či referent hodonínského podniku Tatra nepřípustná omezení. V šedesátých letech se tedy opět oddával lidověumělecké činnosti a obživu zajišťoval původním řemeslem, malováním pokojů.

I přes zdravotní nesnáze, které jej životem provázely, vedl Fanoš Mikulecký velmi pestrý a činnorodý  život angažovaného  lidového umělce. Měl velkou zásluhu na tom, že v Mikulčicích v roce 1937, později i v okolních obcích, vznikaly Slovácké krúžky. Slováckými krúžky sledoval jakousi renezanci starých tradic a zvyků, které od dávna byly součástí všedního  života. Slovácký krúžek vedl a byl zároveň primášem cimbálové muziky. Byl silně zapojen do organizace kulturního života na Podluží a podněcoval svými literárními a metodickými příspěvky  v Malovaném kraji aktivity v oblasti lidové tvorby.

Na stránkách časopisu Malovaný kraj vycházely rovněž jeho povídky a národopisné reportáže. Literární a malířské sklony projevoval ostatne od detství, i když první literární pokusy publikoval až v polovině 30-tých let. Byl také autorem rozhlasových scének a her (Stárek Cyril aj.), zpěvoher Cesta zarúbaná (1945, premiéra 1947), která patrí k nejhranejším, Prechovský buřič (1960, premiéra 1961), Orfanus a nedokoncené zpěvohry Dedictví. Složil velké množství lidových písní, do značné části písní příležitostných (napr. Písní „svícových“, které se zpívaly děvčeti, které se vdávalo). Má se za to, že se celkový počet písní pohybuje až kolem 270, na OSA jich je hlášeno kolem stovky.

Fanoš Mikulecký  vystoupil teprve v roce 1958, tedy vzhledem ke svému věku poměrně pozdě z anonymity. Tvořil pod různými pseudonymy.  Až  před odbornou skladatelskou komisí, která rozhodovala o jeho přijetí do Ochranného Svazu Autorů (což bylo v té době obvyklé), obhájil své autorství skromnými slovy: “Nechtěl jsem se ke svým písním znát dříve, dokud si je lidé nevzali za své.“ K těm nejznámejším písním Fanoše Mikuleckého patří Mikulecká dědina, Mikulecké pole, V širém poli studánečka, Vínečko bílé, Smutný večer, Bude večer, Keď sa mamko vydám, Zasvítil měsíc nad huménko, Až pojedu orat, Dobrý večer frajárečko, aj. Jeho písně zlidověly velmi rychle a staly se součástí mnoha slavnostních příležitostí. Souborného vydání svých pěsniček – jak se písním moravsky obykle říká - pod názvem Věneček z rozmarýnu se však on sám nedožil. Ty vyšly až 11 let později v roce 1981 v Hodoníně v redakcí F. Helešice. Výber z jeho písní je zachován na LP desce Písničky Fanoša Mikuleckého (Supraphon 1983), na singlu Opera ve vinici (Supraphon 1982).
Mikuleckého pěsničky, alespoň některé, byly interpretovány nejen cimbálovými skupinami, ale nachází se také v hojné míře v repertoáru moravských a českých dechových skupin a moravských lidových zpěváků (Mistříňanka, Šohajka, Jožka Černý etc.) V souvislosti s popularitou jeho hudebního projevu je jeho malířské umění, původně Mikuleckého vysněná životní dráha z mladých let, dodnes skoro  neznámé. Své výtvarné sklony a nadání neuplatňoval jen při malování divadelních kulis a při výzdobě interiéru vinných sklepů, ale i jako malíř obrazů. Zachytil na nich nejen malebné zákoutí rodné vesnice včetně života jejich obyvatel, ale také okolní přírodu a krajinu. Maloval rovnež oblíbená zátiší kytice s vázou.

V srpnu roku 1965  vyprávěl Fanoš Mikulecký spisovateli Jindrichu Uhrovi o svém vztahu k milovanému kraji Podluží. Toto bylo mimo jiné publikováno i v knize Stanislava Pěnčíka Když zazpívají křídlovky". Zde výňatek z Pěnčíkovy publikace k dokreslení Mikuleckého lásky k rodnému kraji:
Žudro
"Když človek žije na Podluží, je obklopen písněmi takřka neustále a má-li v sobě jiskérku, tak znenadání sám také něco vytvoří. Náklonnost k takové činnosti se jistě také dědí. Můj tatínek sice nebyl muzikant, ale miloval květiny a pěstoval je, aby se těšil jejich barvami, vzrůstem a podobně. Zušlecht´ovalo to jeho city, maminka zase ráda četla a když jsem jako kluk projevil kreslířský talent, velmi si toho považovala. Když mně bylo asi deset let, od té doby si to pamatuji, tak jsme sedávali večer u branky rodinného domku, zatímco chlapci chodili dědinou hore dolů. A zpívali! Zamilované páry se postupně vytrácely a zbytek mladých se tak kolem půlnoci rozhodl, že je ještě brzo jít spát. Tak se usadili na kládách, které měli sedláci přes celou zimu před statkem a zpívali dál, do jedné, do půldruhé v noci. A to bylo krásné!.
Později, to už mně bylo osumnáct let, jsem se někdy zvedl a odešel na druhý konec dědiny, kde jsem si sedl a úmyslně poslouchal zpěv z dálky,  zbavený drsnosti. Vesničtí chlapci nebyli cvičení zpěváci, jejich hlasy byly hrdelní, silné. Ale dálka ten lomoz, drsnost a hrubost hlasu setřela, zjemnila, takže to bylo klasické umění. Krása! To bývaly nádherné večery, květnové, červnové, ale hlavně ty jarní, když začaly kvést pampelišky.

Náš kraj je pěkný, krásný, ovšem ta krása je nevtíravá, nenápadná, clověk si ji musí umět najít. Když jsme tak seděli s chlapci za mesíční noci pod višněmi, to jsou stromy jako nevěsty, s tenounkými větvemi jako dlouhými rozčesanými vlasy, připadali jsme si na těch pampeliškách jako knížata. A pak se někde v dálce v búdě ozvali starší chlapi, ženáči nebo starečci, začali skřehotat piesničku, ale zase ta dálka vše zjemnila v poezii. To už je dnes všechno pryč a je to škoda.

V mládí jsem si nikdy nemyslel, že budu skládat písničky, spíš jsem měl malířské záměry, ale naráz se se mnou stalo něco zvláštního a já začal skládat.Bylo mně asi tak osumnáct, dvacet roků, tedy v roce 1932. Brouzdával jsem se noční dědinou, dělávám to strašně rád ješte dnes, a z toho ovzduší písně rostly. To byly silné zážitky, dojmy. Nejednou jsem si říkal, kdyby lidé vědeli, jak je dědina a vůbec příroda kolem dědiny, pole, luka, les, jak je to vše v noci krásné, tak by ani nespávali. Když si představíte bílou noc, měsíc, který právě nastává, orosenou polní cestu a vy sám na ní, jediný člověk, to jsou úžasné, pěkné dojmy. To jsem míval strašně rád, procházky za dědinou mezi malými políčky, tam, kde jsou staré jabloně, shrbené stařenky, které pamatuji jako capart. Opřel jsem se o kmen a poslouchal, jak v dědině chlapci zpívají. To byl božský požitek, jaký měli snad jen bohové na Olympu. A my to měli na Podluží."
Žudro

Smutný večer
zpívají Ludmila Kosková, Marie Prajková
hraje cimbálová muzika Slovácko, primáš Čeněk Ličeník
  live záznam z 28.11.1982 v kulturním domě v Čejkovicích
LP Supraphon 1982 - Písničky Fanoše Mikuleckého

Fanoš Mikulecký zemřel před 40ti lety 23. března 1970 v hodonínské nemocnici ve věku nedožitých 58. narozenin.

Čerpáno z pramenů

  • Z knihy "Mikulčice" PhDr. Jitky Matuszkové (knihu lze zakoupit na obecním úřadě v Mikulčicích, www.mikulcice.cz)
  • Z knihy "Když zazpívají křídlovky" Stanislava Pěnčíka
  • Z bakalářské diplomové práce Miroslava Havlíka "Písňová a literární tvorba Františka Hřebačky - Mikuleckého" na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, Ústav evropské etnologie