Fanoš Hřebačka-Mikulecký

- CZ -


 Fanoš Mikulecký
Zudro
Bude večer / Abend naht


hudba, text Fanoš Mikulecký
hraje DH Mistříňanka
zpívá Petr Hajný a Václav Říhák

Velmi důležitou živnou půdou pro rozkvět české dechové hudby bylo vždy lidové umění v regionech, ať již v Čechách, na Moravě či na Slovensku. Dechová hudba byla stále obohacována náměty z pramenů folklorního dění a také zpětně ovlivňovala dechová hudba svým projevem dění v lidově umělecké oblasti.

Podluží, zeměpisná oblast rozprostírající se jižně od Hodonína až po hraniční oblast danou pomyslnou osou Lanžhot - Břeclav byla vždy, jak prameny dokazují, územím bohatých kulturních tradic. Jižně od Hodonína, půlhodinu pohodové jízdy na kole se dostaneme do Mikulčic, místa mimořádného historického významu, kde se dle archeologických průzkumů nalézalo již v 7. století  jedno z ústředních usedlostí  Velké Moravy.

Mikulčice je rovněž místo narození a působení Františka Hřebačky, jednoho z předních osobností lidového umění na Moravě, všeobecně známího pod pseudonymem Fanoš Mikulecký (dále již jen Fanoš Mikulecký), jehož vliv nejen na dotvážení identity obyvatelstva na Podluží, ale všeobecně na lidovou hudební tvorbu zanechal hluboké stopy. Jak víme, je Podluží regionem nesčetných a velmi angažovaných dechovek. K lepšímu porozumění zejména moravské dechové hudby považuji proto za přánihodné o Fanošovi Mukuleckém vědět.

Z dostupných pramenů mně není známo, že by byl Fanoš Mikulecký již přiblížen především západoevropským fanouškům dechové hudby. Následující článek je proto věnován této mimořádné osobnosti, která všeobecně oblast lidového umění a zde nás zajímající moravské dechové hudby silně obohatila.

Fanoš Mikulecký
Zudro
Fanoš Mikulecký se narodil 28. července 1912. Jeho otec pracoval u dráhy. Ve věku dvou let jej postihla obrna pravé nohy.  To vedlo k tomu, že byl ve svém ranném dětstcí odmítán vrstevníky, kteří jej nechtěli mít mezi sebou. Často byl zraňován stejně starými dětmi různými narážkami a posměšky. Byl tedy nucen vést spíše samotářský život. Chodil do obecné školy v Mikulčicích, následně pokračoval čtyři roky na měštanské škole v Hodoníně.

Po jejím ukončení měl v úmyslu pokračovat ve studiu na umělecko-průmyslové škole v Brně. Návštěva této školy ovšem předpokládala praxi. Proto se na doporučení nejdříve vyučil malířem pokojů v Hodoníne. V následujících dvou letech pracoval  v Kyjově, kde se specialoval na dekorativní malbu a tvorbu divadelních kulis.  Nepříznivé okolnosti ale koneckonců vedly k tomu, že převážnou číst svého života pak pracoval jako malíř pokojů. Po II. Světové válce byl spoluzakladatelem časopisu Malovaný kraj, který měl sloužit podpoře a  rozšiřování myšlenek lidového umění a tradic. V padesátých letech se také pokoušel působit jako instituční pracovník, dospěl ale záhy k zjištění, že takovou činností není sto dostatečně přispět k propagaci  lidového umění v míře, v jaké si představoval. Tato instituční činnost byla z jeho pohledu především časově značně náročná a velmi neefektivní. Jako umělec plný představ o realizaci lidových námětů pociťoval jako tajemník ONV v Břeclavi či referent hodonínského podniku Tatra nepřípustná omezení. V šedesátých letech se tedy opět oddával lidověumělecké činnosti a obživu zajišťoval původním řemeslem, malováním pokojů.

I přes zdravotní nesnáze, které jej životem provázely, vedl Fanoš Mikulecký velmi pestrý a činnorodý  život angažovaného  lidového umělce. Měl velkou zásluhu na tom, že v Mikulčicích v roce 1937, později i v okolních obcích, vznikaly Slovácké krúžky. Slováckými krúžky sledoval jakousi renezanci starých tradic a zvyků, které od dávna byly součástí všedního  života. Slovácký krúžek vedl a byl zároveň primášem cimbálové muziky. Byl silně zapojen do organizace kulturního života na Podluží a podněcoval svými literárními a metodickými příspěvky  v Malovaném kraji aktivity v oblasti lidové tvorby.

Na stránkách časopisu Malovaný kraj vycházely rovněž jeho povídky a národopisné reportáže. Literární a malířské sklony projevoval ostatne od detství, i když první literární pokusy publikoval až v polovině 30-tých let. Byl také autorem rozhlasových scének a her (Stárek Cyril aj.), zpěvoher Cesta zarúbaná (1945, premiéra 1947), která patrí k nejhranejším, Prechovský buřič (1960, premiéra 1961), Orfanus a nedokoncené zpěvohry Dedictví. Složil velké množství lidových písní, do značné části písní příležitostných (napr. Písní „svícových“, které se zpívaly děvčeti, které se vdávalo). Má se za to, že se celkový počet písní pohybuje až kolem 270, na OSA jich je hlášeno kolem stovky.

Fanoš Mikulecký  vystoupil teprve v roce 1958, tedy vzhledem ke svému věku poměrně pozdě z anonymity. Tvořil pod různými pseudonymy.  Až  před odbornou skladatelskou komisí, která rozhodovala o jeho přijetí do Ochranného Svazu Autorů (což bylo v té době obvyklé), obhájil své autorství skromnými slovy: “Nechtěl jsem se ke svým písním znát dříve, dokud si je lidé nevzali za své.“ K těm nejznámejším písním Fanoše Mikuleckého patří Mikulecká dědina, Mikulecké pole, V širém poli studánečka, Vínečko bílé, Smutný večer, Bude večer, Keď sa mamko vydám, Zasvítil měsíc nad huménko, Až pojedu orat, Dobrý večer frajárečko, aj. Jeho písně zlidověly velmi rychle a staly se součástí mnoha slavnostních příležitostí. Souborného vydání svých pěsniček – jak se písním moravsky obykle říká - pod názvem Věneček z rozmarýnu se však on sám nedožil. Ty vyšly až 11 let později v roce 1981 v Hodoníně v redakcí F. Helešice. Výber z jeho písní je zachován na LP desce Písničky Fanoša Mikuleckého (Supraphon 1983), na singlu Opera ve vinici (Supraphon 1982).
Mikuleckého pěsničky, alespoň některé, byly interpretovány nejen cimbálovými skupinami, ale nachází se také v hojné míře v repertoáru moravských a českých dechových skupin a moravských lidových zpěváků (Mistříňanka, Šohajka, Jožka Černý etc.) V souvislosti s popularitou jeho hudebního projevu je jeho malířské umění, původně Mikuleckého vysněná životní dráha z mladých let, dodnes skoro  neznámé. Své výtvarné sklony a nadání neuplatňoval jen při malování divadelních kulis a při výzdobě interiéru vinných sklepů, ale i jako malíř obrazů. Zachytil na nich nejen malebné zákoutí rodné vesnice včetně života jejich obyvatel, ale také okolní přírodu a krajinu. Maloval rovnež oblíbená zátiší kytice s vázou.

V srpnu roku 1965  vyprávěl Fanoš Mikulecký spisovateli Jindrichu Uhrovi o svém vztahu k milovanému kraji Podluží. Toto bylo mimo jiné publikováno i v knize Stanislava Pěnčíka Když zazpívají křídlovky". Zde výňatek z Pěnčíkovy publikace k dokreslení Mikuleckého lásky k rodnému kraji:
Žudro
"Když človek žije na Podluží, je obklopen písněmi takřka neustále a má-li v sobě jiskérku, tak znenadání sám také něco vytvoří. Náklonnost k takové činnosti se jistě také dědí. Můj tatínek sice nebyl muzikant, ale miloval květiny a pěstoval je, aby se těšil jejich barvami, vzrůstem a podobně. Zušlecht´ovalo to jeho city, maminka zase ráda četla a když jsem jako kluk projevil kreslířský talent, velmi si toho považovala. Když mně bylo asi deset let, od té doby si to pamatuji, tak jsme sedávali večer u branky rodinného domku, zatímco chlapci chodili dědinou hore dolů. A zpívali! Zamilované páry se postupně vytrácely a zbytek mladých se tak kolem půlnoci rozhodl, že je ještě brzo jít spát. Tak se usadili na kládách, které měli sedláci přes celou zimu před statkem a zpívali dál, do jedné, do půldruhé v noci. A to bylo krásné!.
Později, to už mně bylo osumnáct let, jsem se někdy zvedl a odešel na druhý konec dědiny, kde jsem si sedl a úmyslně poslouchal zpěv z dálky,  zbavený drsnosti. Vesničtí chlapci nebyli cvičení zpěváci, jejich hlasy byly hrdelní, silné. Ale dálka ten lomoz, drsnost a hrubost hlasu setřela, zjemnila, takže to bylo klasické umění. Krása! To bývaly nádherné večery, květnové, červnové, ale hlavně ty jarní, když začaly kvést pampelišky.

Náš kraj je pěkný, krásný, ovšem ta krása je nevtíravá, nenápadná, clověk si ji musí umět najít. Když jsme tak seděli s chlapci za mesíční noci pod višněmi, to jsou stromy jako nevěsty, s tenounkými větvemi jako dlouhými rozčesanými vlasy, připadali jsme si na těch pampeliškách jako knížata. A pak se někde v dálce v búdě ozvali starší chlapi, ženáči nebo starečci, začali skřehotat piesničku, ale zase ta dálka vše zjemnila v poezii. To už je dnes všechno pryč a je to škoda.

V mládí jsem si nikdy nemyslel, že budu skládat písničky, spíš jsem měl malířské záměry, ale naráz se se mnou stalo něco zvláštního a já začal skládat.Bylo mně asi tak osumnáct, dvacet roků, tedy v roce 1932. Brouzdával jsem se noční dědinou, dělávám to strašně rád ješte dnes, a z toho ovzduší písně rostly. To byly silné zážitky, dojmy. Nejednou jsem si říkal, kdyby lidé vědeli, jak je dědina a vůbec příroda kolem dědiny, pole, luka, les, jak je to vše v noci krásné, tak by ani nespávali. Když si představíte bílou noc, měsíc, který právě nastává, orosenou polní cestu a vy sám na ní, jediný člověk, to jsou úžasné, pěkné dojmy. To jsem míval strašně rád, procházky za dědinou mezi malými políčky, tam, kde jsou staré jabloně, shrbené stařenky, které pamatuji jako capart. Opřel jsem se o kmen a poslouchal, jak v dědině chlapci zpívají. To byl božský požitek, jaký měli snad jen bohové na Olympu. A my to měli na Podluží."
Žudro

Smutný večer


zpívají Ludmila Kosková, Marie Prajková
hraje cimbálová muzika Slovácko, primáš Čeněk Ličeník
  live záznam z 28.11.1982 v kulturním domě v Čejkovicích
LP Supraphon 1982 - Písničky Fanoše Mikuleckého

Fanoš Mikulecký zemřel před 40ti lety 23. března 1970 v hodonínské nemocnici ve věku nedožitých 58. narozenin.

Čerpáno z pramenů

- DE -

 Fanoš Mikulecký
Zudro
Bude večer / Abend naht


Musik, Text Fanoš Mikulecký
  es spielt DH Mistříňanka
  Gesang Petr Hajný und Václav Říhák

Sehr wichtiger Nährboden fürs Blühen der böhmischen Blasmusik war immer die Volkskunst in den Regionen, sei es in Böhmen, Mähren oder der Slowakei. Die Blasmusik wurde stets immer durch Themen aus den Quellen der Folklore gespeist. Durch ihre Ausdrucksäußerungen beeinflusste  sie wiederum rückwirkend den volkskünstlerischen Bereich.

Podluží, das geographische Gebiet  zwischen Hodonín im Norden und im Süden bis zum Grenzgebiet ausgedehnt, begrenzt durch die gedankliche Achse  Lanžhot – Břeclav, war immer, den Überlieferungen zufolge, ein Landstrich reicher kultureller Tradition. Nach einer halben Stunde Fahrt mit dem Fahrrad erreichen wir südlich von Hodonín gelegenen Ort Mikulčice, einen Ort besonderer historischer Bedeutung. Hier wurde im Zuge ausgedehnter archäologischer Ausgrabungen der Nachweis erbracht, dass sich hier  schon im 8. Jahrhundert n.CH. eine der Zentralsiedlungen von Großmähren befand.

Mikulčice ist der Geburts- und Wirkungsort von František Hřebačka, einem der besonders engagierten Persönlichkeiten der mährischen Volkskunst, allgemein bekannt unter seinem Pseudonym Fanoš Mikulecký (im Weiteren nur Fanoš Mikulecký). Sein Einfluss auf die Bildung eigener Identität einheimischer Bevölkerung in ganz Podluží sowie allgemein auf den volksmusikalischen Bildungsprozess war enorm und hinterließ tiefe Spuren. Wie wir wissen, ist Podluží die Region zahlreicher, guter Blaskapellen. Zum besseren Verständnis der mährischen Blasmusik erachte ich es deshalb als angebracht, über Fanoš Mukulecký etwas zu wissen.

Der folgende Beitrag ist deshalb dieser außergewöhnlichen Persönlichkeit, die den Bereich der Volkskunst im Allgemeinen und den der uns hier interessierten Bereich der Blasmusik namhaft  bereicherte.

Fanoš Mikulecký
Zudro
Fanoš Mikulecký wurde am 28. Juli 1912 geboren. Sein Vater arbeitete bei der Eisenbahn. Im Alter von 2 Jahren wurde sein rechtes Bein durch Lähmung heimgesucht. Dies führte dazu, das er bereits im zarten Jugendalter von seinen Altersgenossen abgelehnt wurde. Oft wurde er von Gleichaltrigen dem Hohn preisgegeben. Er wurde deshalb gezwungen, ein Leben einem Einsiedler ähnlich zu führen.
Er besuchte die Volksschule in Mikulčice, dann in weiterer Folge vier Jahre die Hauptschule in Hodonín. Nach ihrem Abschluss hegte er die Absicht, mit einem Studium an der künstlerisch-industriellen Schule in Brünn in seiner Ausbildung fortzufahren. Der Besuch der Brünner  Schule setzte allerdings eine Praxis voraus. Es wurde ihm nahegelegt, die Praxis durch eine Lehre zu erreichen. Er erlernte deshalb zuerst den Beruf eines Zimmermalers in Hodonín. In weiteren zwei  Jahren arbeitete er in Kyjov, wo er sich auf die Dekor-Malerei und Gestaltung von Theaterkulissen spezialisierte. Ungünstige Rahmenbedingungen führten schlussendlich dazu, dass Mikulecký gezwungen war, den überwiegenden Teil seines Lebens bei seinem erlernten Beruf zu bleiben.

Nach dem 2. Weltkrieg war er der Mitbegründer und Chefredaktor der in Břeclav herausgegebenen Zeitschrift „Malovaný kraj“ („Region in Porträts“),  die der Unterstützung und Verbreitung des volkskünstlerischen und ethnologischen Gedankengutes sowie der regionalen Tradition dienen sollte. In den Jahren 1959 – 1958 versuchte er als Mitarbeiter in einschlägigen Kulturresorts Fuß zu fassen. Er kam aber relativ rasch zur Feststellung, dass er durch die Tätigkeit im Verwaltungsapparat in keiner Weise zur Verbreitung der Volkskunst beitragen könne, wie seinen Vorstellungen entsprechen würde. Aus seiner Sicht war derartige bürokratische Tätigkeit mit einem massiven Zeitaufwand behaftet und ineffektiv. Als Künstler, vollgefüllt mit Vorstellungen der Realisierung interessanter künstlerischer Themen, empfand er als Sekretär des ONV (Anm. zur Kommunistenzeit … Okresní  Národní Výbor … Bezirks-Volksausschuß) in  Břeclav oder als Kulturreferent des Hodoníner volkseigenen Betriebes Tatra unzulässige Einschränkungen. Deshalb kehrte er zu Beginn der 60er Jahre zu seinem Malerberuf zurück, um seiner volkskünstlerischen Tätigkeit voll nachzuhängen.
Trotz seiner gesundheitlichen Schwierigkeiten, die ihn durchs Leben begleiteten, führte Fanoš Mikulecký ein sehr vielfältiges, buntes und mit Aktivitäten erfülltes Künstlerleben. Er hatte einen Löwenverdienst daran, dass in Mikulčice im Jahre 1937, später dann in angrenzenden Gemeinden, Slovácké krúžky (Folkloregemeinschaften) entstanden. Mit diesen Folkloregemeinschaften verfolgte Mikulecký die Wiederbelebung – Renaissance – der alten regionalen Traditionen und Bräuche, die von alters her den Bestandteil des Alltages bildeten. Er war der künstlerische Leiter des Slovácký krúžek in Mikulčice und zugleich der Primas der Zymbalmusik dieser Folkloregemeinschaft. Mikulecký war sehr stark in das Kulturleben der gesamten Podluží-Region eingebunden. Durch seine literarischen und methodischen Veröffentlichungen in Malovaný kraj regte er fortwährend zu regen Aktivitäten im Bereich des volkskünstlerischen Schaffens in der gesamten Region an.

Podluží
Podluží
Auf Seiten der Zeitschrift Malovaný kraj erschienen u.a. auch seine Erzählungen und ethnographische Reportagen. Literarische und malerische Neigungen äußerten sich bei Mikulecký schon im frühen Alter, obwohl er seine ersten literarischen Versuche erst in der Mitte der 30-er Jahre publizierte. Er war auch Autor von Rundfunkspielen und Drehbüchern, Singspielen (vor allem Cesta zarúbaná, 1945, Premiere 1947, die meist gespielt wird), Prechovský buřič (1960, Premiere 1961), Orfanus und Dedictví (Erbschaft, unvollendet). Er komponierte eine große Zahl von Volksliedern mit einem beachtlichen Anteil an Liedern zu besonderen Anlässen (z.B. sogn. „Kerzenlieder“, die einem Mädchen vor der Hochzeit von Freundinnen als Abschied auf dem Weg  in den Ehestand gesungen wurden). Allgemein wird angenommen, dass die musikalische Schaffung von Mikulecký  etwa 270 Lieder um 270 umfasst. Bei OSA (OSA – Ochranný Svaz Autorů, dem Schutzverband der Autoren) sind derzeit etwa 100 Lieder gemeldet.

Aus der Anonymität trat Fanoš Mikulecký  erst im Jahre 1958, also relativ spät im Bezug auf sein Alter. Schöpferisch war er bis zu dieser Zeitmarke unter verschiedenen Pseudonymen tätig. Vor der Fachkommission, die über seine Aufnahme in den OSA-Stand befand (dieses Aufnahmeprozedere  war zu diesem Zeitpunkt üblich), verteidigte er seine Autorenschaft mit den Worten: „ Ich wollte mich nicht zu meinen Liedern bekennen, ehe sich die Leute diese Lieder zu  ihren eigenen machen.“  Zu seinen bekanntesten Liedern gehören Mikulecká dědina, Mikulecké pole, V širém poli studánečka, Vínečko bílé, Smutný večer, Bude večer, Keď sa mamko vydám, Zasvítil měsíc nad huménko, Až pojedu orat, Dobrý večer frajárečko u.a.m.. Seine Lieder konvertierten sehr schnell zu allgemein bekannten Volksliedern. Sie gehören nun zum Bestandteil vieler feierlicher Gelegenheiten. Eine zusammenfassende Herausgabe seiner Lieder, oder „pěsničky“ – wie es im mährischen Dialekt üblicherweise genannt wird – unter dem Titel „Věneček z rozmarýnu“ („Kränzschen aus Rosmarin“)  erlebte er nicht mehr. Diese kamen erst 11 Jahre nach seinem Ableben  im Jahre 1981 in Hodonín in der Redaktion von F. Helešic heraus. Eine Auswahl der beliebtesten Lieder wurde auf der LP Písničky Fanoša Mikuleckého (Supraphon 1983) festgehalten.

Seine Lieder wurden nicht nur von Zymbal-Ensembles interpretiert, sondern fanden ihren Weg ins Repertoire mährischer, böhmischer und slowakischer Blaskapellen sowie natürlich in den Gesangsgrundstock mährischer Volkssänger (Mistříňanka, Šohajka, Jožka  Severin, Jožka Černý etc.) Im Zusammenhang mit der Popularität seiner musikalischen Schaffung ist seine Malerkunst, ursprünglich die erträumte Laufbahn aus der Jugendzeit, bis heute beinahe unbekannt. Seine gestalterischen Neigungen wandte er nicht nur bei der Schaffung von Theaterkulissen und beim Ausschmücken von Weinkeller-Interieurs an, sondern auch als Bildmaler. Er hielt in seinen Bildern malerische Teile seines Geburtsortes inklusive des alltäglichen Lebens der Ortsbevölkerung fest, umgebende Natur und Landschaft. Er malte auch von ihm beliebte Idyllen mit Blumen.

Im August 1965 erzählte Fanoš Mikulecký dem Schriftsteller und Zeitungsreporter Jindrich Uher über seine Beziehung zur Region Podluží. Diese Erzählung wurde unter anderem auch im Buch von Stanislav Pěnčík „Když zazpívají křídlovky" publiziert. Hier ein Ausschnitt aus diesem Buch zur Vervollständigung der Liebe von Mikulecký zu seiner Geburtsregion:
Žudro
"Wenn der Mensch in Podluží lebt, ist er von Liedern beinahe pausenlos umgeben. Hat er in sich nur einen kleinen Funken, so schafft er plötzlich auch selber etwas. Die Neigung zu solcher Tätigkeit wird sicherlich auch geerbt. Mein Vater war zwar kein Musikant, aber er liebte Blumen, pflanzte diese an, damit er sich an ihren Farben, Gestalten erfreute. Dies veredelte seine Gefühle. Die Mutter wiederum las gern. Als ich als Bub mein malerisches Talent zeigte, war sie sehr stolz auf mich. Als ich ungefähr  10 Jahre alt war, von diesem Augenblick an merke ich mir das, saßen wir Abend für Abend beim Zaun meines Geburtshauses, während Buben im Ort auf- und abgingen. Und sangen! Verliebte Paare verschwanden allmählich und der Rest der Jugendlichen entschloss sich gegen Mitternacht, dass zum Schlafen noch zu früh sei. So setzten sie sich auf Baumstämme, die die Landwirte den ganzen Winter vorm Bauernhof liegen hatten und sangen weiter, bis eins, bis halb zwei in die Nacht hinein. Und das war sehr schön! Später, ich war schon 18 Jahre alt, stand ich manchmal auf und ging auf das andere Ende vom Ort, wo ich mich setzte und dem Gesang von der Entfernung lauschte, frei von jeder Rauheit. Die Dorfbuben waren im Gesang nicht geübt, sie hatten Kehlstimmen, sehr stark. Die Entfernung aber verwischte, verfeinerte das Getöse, die Derbheit und Rauheit, so dass es eine klassische Kunst war. Eine Schönheit! Das waren herrliche Abende, in Mai, in Juni, aber vor allem im Frühling, als der Löwenzahn zu blühen begann.

Unsere Landschaft ist schön, wunderschön, aber die Schönheit drängt sich nicht auf, sie ist unauffällig, der Mensch muss die Fähigkeit haben, sie zu finden und zu sehen. Als wir, Buben und ich,  so bei Mondschein unter den Weichseln saßen, waren die Bäume als geschmückte Bräute, mit dünnen Ästchen wie lockeren langen Haaren, so kamen wir uns vor als Fürsten während wir auf der Löwenzahnwiese saßen. Und dann, irgendwo weit weg, konnte man Stimmen älterer Männer, der Verheirateten oder der Greise vernehmen, diese setzten quakend zum Lied an, aber die Entfernung verfeinerte alles zu einer Poesie. Das alles ist heute vorbei und es ist schade.

In der Jugend dachte ich nie, dass ich Lieder komponieren werde, ehe hatte ich malerische Absichten, aber auf einmal geschah mit mir etwas Außergewöhnliches und ich begann zu komponieren. Ich war 18-20 Jahre alt, also um das Jahr 1932. Ich schlenderte durchs nächtliche Dorf, ich tue es gerne auch heute und aus dieser Atmosphäre wuchsen unmittelbar die Lieder. Das waren sehr starke Erlebnisse, Eindrücke. Plötzlich sagte ich zu mir, wenn die Leute wüssten, wie das Dorf und überhaupt die Natur rund um die Ortschaft, die Felder, die Wiesen, der Wald, wie das alles in der Nacht schön ist, würden sie nicht einmal schlafen. Wenn sie sich eine weiße Nacht vorstellen, den Mond, der gerade aufkommt, den mit Perlen des Tau bedeckten Feldweg und sie einzig allein auf diesem Weg, das sind faszinierende, schöne Eindrücke. Das hatte ich wahnsinnig gern, Spaziergänge hinterm Ort zwischen kleinen Feldern, dort, wo sich die alten Apfelbäume befinden, gekrümmte Mütterchen, die ich schon als ein kleiner Fratz im Gedächtnis hatte. Ich lehnte mich an den Baumstamm und hörte, wie im Ort die Buben singen. Das war ein göttlicher Augenblick, der vielleicht nur den Göttern am Olymp gegönnt war. Und wir hatten das alles hier in Podluží."


Smutný večer / Der traurige Abend


zpívají Ludmila Kosková, Marie Prajková
  es spielt Zimbalmusik Slovácko, Primus Čeněk Ličeník
aufgenommen am 28.11.1982 im Kulturhaus Čejkovice
LP Supraphon 1982 - Písničky Fanoše Mikuleckého

Žudro

Fanoš Mikulecký starb vor 40 Jahren am 23. März 1970 im Hodoníner Krankenhaus.

Quellennachweis