Evropský portál české dechovky / Europäisches Portal böhmischer Blasmusik / European portal of Bohemian brass EVROPSKÝ PORTÁL ČESKÉ DECHOVKY
EUROPÄISCHES PORTAL BÖHMISCHER BLASMUSIK
EUROPEAN PORTAL of BOHEMIAN BRASS MUSIC
 
-------- Vlajky --------
živá tradice v domovině a Evropě --- living tradition in home and Europe --- lebende Tradition in der Heimat und Europa
HUDBA SPOJUJE NÁRODY   Hudba spojuje / Musik verbindet   MUSIC BINDS NATIONS   Hudba spojuje / Musik verbindet   MUSIK VERBINDET VÖLKER
 

2013-06-29: VIII. Dobřínský dechfest 2013

- CZ -

Pavel Jech
  Pavel Jech
hudební omnitalent
Nelze tvrdit, že by dechovka byla středem zájmu mediální oblasti své domoviny. Za touto skutečností se skrývá hned několik důvodů. Jeden z nich je i nadále přetrvávající tendence všudypřítomné globalizace, podporované finančně orientovanými kruhy a médii, Tyto ponechávají  tradici a péči o ni ze zjevných důvodů zcela bokem. Proč? Protože ze společenské tradice prostě nekoukají žádné tučné finanční zisky. Krátkodové profitní zájmy nenachází inspiraci v dlouhodobé kulturní tradici, jež nicméně dlouhodobě tvoří základní podhoubí stabilní, kulturně orientované společnosti.  Kdo by se zabýval tradicemi, které od pradávna tvořily a stále tvoří kořeny každé společnosti. A tak je rychle získaná mince "IN", tradice "OUT", jen pro fanatiky a nadšence.

Jednomu takovému skalnímu fandovi a nadšenci hnutí "OUT" se chci hned v úvodu mé reflexe věnovat. Reflexe, která se soustředí na mou návštěvu letošního, již po osmé pořádaného  Dobřínského festivalu, konaného 29. června 2013 v Dobřínsku, pár kilometrů od Moravského Krumlova.

Nemůže to být nikdo jiný než Pavel Jech, hlavní organizátor tohoto setkání příznivců dechové hudby. Na Pavlovi je pro mě zajímavé, že je, sice vůbec ne svou výškou, ale chováním velmi nenápadný a skromný. Já si těchto vlastností moc vážím. Dechové hudbě a péči o její tradici se věnuje s velkým angažmá. Fanošci se s ním setkávají v různých rolích. Je sto zaskočit kdykoliv a kdekoliv jako moderátor a zpěvák, ale také jako výtečný organizátor. Jedním slovem, člověk oddaný dechovce.

Organizovat festival je vše možné, jen ne triviální záležitost. V jeho domovině, tedy oblasti, kde dechová hudba ještě nezapustila kořeny v takové míře, jako je tomu kupříkladu v oblasti Slovácka a širokého okolí (dnešní Slovensko), se Pavel rozhodl svými aktivitami přispět k zlepšení situace. A tak vůbec vznikl před osmi lety Dobřínský festival.

 Festival je rok od roku stále oblíbenější, jak dokládá návštěvnost. Na tento festival jsem byl již několikráte zván. Ovšem až tento rok dovolovaly okolnosti pozvánku přijmout.

Při výjezdu z "chalupy v horách" nepůsobilo okamžité počasí vůbec dobrým dojmem. Cestování bylo ale bezproblémové, ač na poměrně úzké komunikaci byla v protisměru patrně půle Česka a Polska se začínajícími prazdninami na cestách k Adrii. S tím jsem ovšem počítal.

V Dobřínsku lze nalézt kulturní dům snadno, v jehož areálu se festival konal. Můj první dojem? Fajn, jako doma. Panovala velmi příjemná, dalo by se říci, familiérní atmosféra. Výměna několika myšlenek s Pavlem, který nikdy nepůsobí nervózně:-) ... a festival mohl začít.

Pozvánku přijaly čtyři dechové formace: Mládá parta muzikantů Fialenka z Lanžhota, Kameníkovi muzikanti, Lácaranka z Kobylí a Jižané, kteří přijeli z Českých Budějovic. Festival měl velmi přirozený průběh. Bylo to dle mého zásluhou nejen vystupujících kapel, které se všechny rovněž cítily zcela "jako doma", ale také velmi přirozeným vtipkováním Karla Hegnera, který festivalem provázel. Karlovo vystupování je příjemné, nenucené a především společensky ohleduplné. Vtipkováni jsem musel bohužel kvůli přílišné délce "vystříhat".

Fialence malounko trvalo, než se rozehrála, rozjela se ale pak naplno. Osobně mě zaujala Nela Zímková a její angažmá na Es klarinetu. U Zímků mají plnou chalupu muzikantů, čili není se ani čemu moc divit. Celá parta Fialenky dělá muziku zjevně s oddáním a radostí. Kapelník František Zapletal dodal jejich "Na Komárně" tu správnou třešničku vkusným cifrováním. Můj dovětek: Kdyby to chybělo, nebyla by parta z Lanžhota. Manželé Osičkovi, kteří s Fialenkou zpívají, byli "tátou" Moravanky, Honzou Slabákem odvoláni a zpívali jinde. Zpěvácký záskok Pavla Jecha a Karla Hegnera byl typický, oba vždy "můžou".

Kameníkovi muzikanti "napochodovali". To je - jak se jeví - asi přednostní způsob zahájení vystoupení Bohuše Kameníka. Když hraje Bohuš v doprovodu tenoru, dotýká se to srdce, je to říše místy hlubokých citů.  Milým překvapením byly zpěvy. Zejména Dobruška Součková citově uchvátila mnohé. Úžasná děvčica z Hodonína přesvědčila o svém úzkém vztahu ke zpěvu. Z jejího přednesu čišela poutající vášeň. Vystoupení Kameníkových muzikantů "šlo pod kůži".

Lácaranka se představila ve velmi solidním světle. Stačí se podívat na záznam, kde hrají Velikonoční od Antonína Orsága. Jsou to milovníci české dechovky. Jsou to fanatici, i když tu a tam nějaký tón trumpetám nevyjde. Na věci to ale nic nemění. Stačí se podívat na Mirka Hutra na bicích. Ten by -  vyjádřeno metaforou - pro dechovku umřel. Skladatel a umělecký vedoucí v řadách trumpet, Pavel Svoboda mně chyběl. Ze zdravotních důvodů nemohl být bohužel přítomen.

O závěr festivalu se postarali Jižani a to podáním českých a moravských skladeb v líbivé interpretaci. Nabídli pěknou dechovku. Je to ambiciózní, angažovaná a fajn sehraná parta. Kapelník Mirek občas nabídne "vizuální vložky jak dál", zpěváci jsou víteční. Zpěvák Lubomír Jech (bratr Pavla Jecha) je navíc fajn moderátor a vtipkař, což bylo oběma Jechům asi už vloženo do kolébky. V souvislosti s Public relations se nemohu ubránit dojmu, že se Jižani snaží příliš razantně vyniknout v popředí dechovkové scény. Nyslím si, že tato parta to nemá zapotřebí. Účast Jižanů na tzvn. "Mistrovství Evropy v české dechovce" mě přiměla k  následujícímu dodatečnému zamyšlení.

Je to dáno patrně dobou, prosáklou byznysovým myšlením, že se u kapel stále častěji projevuje potřeba poukazovat na nějaké "vítězství". Dobře. Klade si ale někdo otázku, kdo vlastně taková ocenění uděuje? At´mně nikdo netvrdí, že je to přeci úplně jedno. Evropské mistrovství v české dechovce zní jistě lákavě a hezky, ne? Nutné je ovšem ale vědět, že se v tomto případě jedná o zcela plitký podvrh. Hrstka byznisově orientovaných osob u našich německých sousedů si totiž samozvaně udělila právo "udělovat tituly". Rozhodovat o tom, co je a co už spíše není česká dechovka. Jedná se o naprosto kuriozní situaci.  Proti "Německéhu mistrovství v interpretaci české dechovky" by pochopitelně nemohlo být námitek. Osobovat si ale rozhodování o tom, co je a co není česká dechovka je naprosto nemístné a když už, tak českou záležitostí. A tituly s pochybným původem se pak ještě honosit?

Závěrem je třeba dodat, že zvukové zabezpečení nebylo v průběhu festivalu zcela optimální. Tu a tam kde co vypadlo a způsobilo tak újmu na kvalitě podání kapel. Chování techniky nelze ovšem nikdy předvídat s jistotou.

Na příští rok se lze těšit a doufat, že budou opět pozvány zajímavé kapely jako tomu bylo i tentokráte. Zájemcům o dobrou současnou dechovku mohu tento festival jen doporučit.

Viz také foto a video v albu.

Anniversary November 2013: Antonín Borovička

- CZ -

Před 118-ti léty se v měsíci listopadu narodil významný skladatel české dechovky Antonín Borovička.


Antonín Borovička
* 4. 11. 1895 Davle u Prahy
† 3. 12. 1968 Davle u Prahy

Nejhezčí koutek (komp. 1923)


Vejvodova kapela
řídí Josef Vejvoda
zpívají
Jiří Škvára,
Blanka Tůmová a Alena Rychetská

"... nejhezčí koutek na světě znám,
tam chci býti s tebou docela sám,
tam chci tě míti jen pro sebe,
budeme žít svojí lásce,
ty pro mě, já pro tebe ..."

Antonín Borovička prožil v rodné Davli (jižně nedaleko Prahy) bezmála svůj celý život. Byl velmi talentovaný hudebník, skladatel, angažovaný hudební vychovatel a učitel, dlouholetý kapelník. Ve svých mladých letech se především jako autodidakt věnoval hudbě. Ovládal povícero nástrojů, na které se sám s velkou ctižádostí naučil hrát.
 
Se svými hudebními znalostmi a schopnostmi narukoval k vojsku jako hudebník. Válečné události tehdejší doby ale vedly k tomu, že v roce 1917 byl hudební útvar rozpuštěn. Borovička s ostatními byl přemístěn jako řadový voják na frontu u Terstu. Tam přišel Borovička během soubojů o pravou nohu. První světová válka poznamenala jeho životní osud. Jako mladý válečný invalida se vrátil do milované Davle.

Začal se naplno věnovat hudbě, která mu nyní skýtala smysl života. Stará, trvající láska k lidové hudbě a nezlomený životní optimizmus otevíraly Borovičkovi nové uspokojivé pole působnosti. V Davli posléze založil orchestr Vltavan, kterému stál v čele jako kapelník celých 40 let. Začal se také věnovat skladatelské činnosti a hudebnímu vyučování, zejména s myšlenkou doplňování řad v založeném orchestru. Ve vlastním životopisu uvádí, že napsal kolem 60ti skladeb. To ale "zamlčel" řadu skladeb, které byly nalezeny v jeho pozůstalosti (dalších asi 40 skladeb). Hudební nakladatelství Antonína Borovičky má v úmyslu postupně i tyto skladby zpřístupnit veřejnosti.

Antonín Borovička žil ve štastném manželství, z kterého vzešly dva potomci. Pocházel z chudých poměrů. Celý život zůstal milým a skromným člověkem, který rád pomohl kde mohl. Mezi muzikanty byl všude oblíben.

V jeho tvorbě se manifestuje nápaditost, originalita, hudební kouzlo. Borovičkovy skladby získaly svou melodičností mnoho příznivců dechovky po celé střední Evropě.