Středoevropský portál české dechovky /  Mitteleuropäisches Portal böhmischer Blasmusik EVROPSKÝ PORTÁL ČESKÉ DECHOVKY
EUROPÄISCHES PORTAL BÖHMISCHER BLASMUSIK
-------- Flags --------
živá tradice v domovině a Evropě -- living tradition in home and Europe - lebende Tradition in der Heimat und Europa
HUDBA SPOJUJE NÁRODY   Hudba spojuje / Musik verbindet    MUSIK VERBINDET VÖLKER

2013-06-29: VIII. Dobřínský dechfest 2013

- CZ -

Pavel Jech
  Pavel Jech
hudební omnitalent
Nelze tvrdit, že by dechovka byla středem zájmu mediální oblasti své domoviny. Za touto skutečností se skrývá hned několik důvodů. Jeden z nich je i nadále přetrvávající tendence všudypřítomné globalizace, podporované finančně orientovanými kruhy a médii, Tyto ponechávají  tradici a péči o ni ze zjevných důvodů zcela bokem. Proč? Protože ze společenské tradice prostě nekoukají žádné tučné finanční zisky. Krátkodové profitní zájmy nenachází inspiraci v dlouhodobé kulturní tradici, jež nicméně dlouhodobě tvoří základní podhoubí stabilní, kulturně orientované společnosti.  Kdo by se zabýval tradicemi, které od pradávna tvořily a stále tvoří kořeny každé společnosti. A tak je rychle získaná mince "IN", tradice "OUT", jen pro fanatiky a nadšence.

Jednomu takovému skalnímu fandovi a nadšenci hnutí "OUT" se chci hned v úvodu mé reflexe věnovat. Reflexe, která se soustředí na mou návštěvu letošního, již po osmé pořádaného  Dobřínského festivalu, konaného 29. června 2013 v Dobřínsku, pár kilometrů od Moravského Krumlova.

Nemůže to být nikdo jiný než Pavel Jech, hlavní organizátor tohoto setkání příznivců dechové hudby. Na Pavlovi je pro mě zajímavé, že je, sice vůbec ne svou výškou, ale chováním velmi nenápadný a skromný. Já si těchto vlastností moc vážím. Dechové hudbě a péči o její tradici se věnuje s velkým angažmá. Fanošci se s ním setkávají v různých rolích. Je sto zaskočit kdykoliv a kdekoliv jako moderátor a zpěvák, ale také jako výtečný organizátor. Jedním slovem, člověk oddaný dechovce.

Organizovat festival je vše možné, jen ne triviální záležitost. V jeho domovině, tedy oblasti, kde dechová hudba ještě nezapustila kořeny v takové míře, jako je tomu kupříkladu v oblasti Slovácka a širokého okolí (dnešní Slovensko), se Pavel rozhodl svými aktivitami přispět k zlepšení situace. A tak vůbec vznikl před osmi lety Dobřínský festival.

 Festival je rok od roku stále oblíbenější, jak dokládá návštěvnost. Na tento festival jsem byl již několikráte zván. Ovšem až tento rok dovolovaly okolnosti pozvánku přijmout.

Při výjezdu z "chalupy v horách" nepůsobilo okamžité počasí vůbec dobrým dojmem. Cestování bylo ale bezproblémové, ač na poměrně úzké komunikaci byla v protisměru patrně půle Česka a Polska se začínajícími prazdninami na cestách k Adrii. S tím jsem ovšem počítal.

V Dobřínsku lze nalézt kulturní dům snadno, v jehož areálu se festival konal. Můj první dojem? Fajn, jako doma. Panovala velmi příjemná, dalo by se říci, familiérní atmosféra. Výměna několika myšlenek s Pavlem, který nikdy nepůsobí nervózně:-) ... a festival mohl začít.

Pozvánku přijaly čtyři dechové formace: Mládá parta muzikantů Fialenka z Lanžhota, Kameníkovi muzikanti, Lácaranka z Kobylí a Jižané, kteří přijeli z Českých Budějovic. Festival měl velmi přirozený průběh. Bylo to dle mého zásluhou nejen vystupujících kapel, které se všechny rovněž cítily zcela "jako doma", ale také velmi přirozeným vtipkováním Karla Hegnera, který festivalem provázel. Karlovo vystupování je příjemné, nenucené a především společensky ohleduplné. Vtipkováni jsem musel bohužel kvůli přílišné délce "vystříhat".

Fialence malounko trvalo, než se rozehrála, rozjela se ale pak naplno. Osobně mě zaujala Nela Zímková a její angažmá na Es klarinetu. U Zímků mají plnou chalupu muzikantů, čili není se ani čemu moc divit. Celá parta Fialenky dělá muziku zjevně s oddáním a radostí. Kapelník František Zapletal dodal jejich "Na Komárně" tu správnou třešničku vkusným cifrováním. Můj dovětek: Kdyby to chybělo, nebyla by parta z Lanžhota. Manželé Osičkovi, kteří s Fialenkou zpívají, byli "tátou" Moravanky, Honzou Slabákem odvoláni a zpívali jinde. Zpěvácký záskok Pavla Jecha a Karla Hegnera byl typický, oba vždy "můžou".

Kameníkovi muzikanti "napochodovali". To je - jak se jeví - asi přednostní způsob zahájení vystoupení Bohuše Kameníka. Když hraje Bohuš v doprovodu tenoru, dotýká se to srdce, je to říše místy hlubokých citů.  Milým překvapením byly zpěvy. Zejména Dobruška Součková citově uchvátila mnohé. Úžasná děvčica z Hodonína přesvědčila o svém úzkém vztahu ke zpěvu. Z jejího přednesu čišela poutající vášeň. Vystoupení Kameníkových muzikantů "šlo pod kůži".

Lácaranka se představila ve velmi solidním světle. Stačí se podívat na záznam, kde hrají Velikonoční od Antonína Orsága. Jsou to milovníci české dechovky. Jsou to fanatici, i když tu a tam nějaký tón trumpetám nevyjde. Na věci to ale nic nemění. Stačí se podívat na Mirka Hutra na bicích. Ten by -  vyjádřeno metaforou - pro dechovku umřel. Skladatel a umělecký vedoucí v řadách trumpet, Pavel Svoboda mně chyběl. Ze zdravotních důvodů nemohl být bohužel přítomen.

O závěr festivalu se postarali Jižani a to podáním českých a moravských skladeb v líbivé interpretaci. Nabídli pěknou dechovku. Je to ambiciózní, angažovaná a fajn sehraná parta. Kapelník Mirek občas nabídne "vizuální vložky jak dál", zpěváci jsou víteční. Zpěvák Lubomír Jech (bratr Pavla Jecha) je navíc fajn moderátor a vtipkař, což bylo oběma Jechům asi už vloženo do kolébky. V souvislosti s Public relations se nemohu ubránit dojmu, že se Jižani snaží příliš razantně vyniknout v popředí dechovkové scény. Nyslím si, že tato parta to nemá zapotřebí. Účast Jižanů na tzvn. "Mistrovství Evropy v české dechovce" mě přiměla k  následujícímu dodatečnému zamyšlení.

Je to dáno patrně dobou, prosáklou byznysovým myšlením, že se u kapel stále častěji projevuje potřeba poukazovat na nějaké "vítězství". Dobře. Klade si ale někdo otázku, kdo vlastně taková ocenění uděuje? At´mně nikdo netvrdí, že je to přeci úplně jedno. Evropské mistrovství v české dechovce zní jistě lákavě a hezky, ne? Nutné je ovšem ale vědět, že se v tomto případě jedná o zcela plitký podvrh. Hrstka byznisově orientovaných osob u našich německých sousedů si totiž samozvaně udělila právo "udělovat tituly". Rozhodovat o tom, co je a co už spíše není česká dechovka. Jedná se o naprosto kuriozní situaci.  Proti "Německéhu mistrovství v interpretaci české dechovky" by pochopitelně nemohlo být námitek. Osobovat si ale rozhodování o tom, co je a co není česká dechovka je naprosto nemístné a když už, tak českou záležitostí. A tituly s pochybným původem se pak ještě honosit?

Závěrem je třeba dodat, že zvukové zabezpečení nebylo v průběhu festivalu zcela optimální. Tu a tam kde co vypadlo a způsobilo tak újmu na kvalitě podání kapel. Chování techniky nelze ovšem nikdy předvídat s jistotou.

Na příští rok se lze těšit a doufat, že budou opět pozvány zajímavé kapely jako tomu bylo i tentokráte. Zájemcům o dobrou současnou dechovku mohu tento festival jen doporučit.

Viz také foto a video v albu.

Anniversary January 2014 - Marie Kolomazníková

- CZ -

Před 98 lety se v měsíci lednu narodila "Kněžna slováckých písniček", textařka lyrických písní Marie Kolomazníková.


Marie Kolomazníková
1916-01-21, Zástřizly u Uh. Hradiště
2003-12-27, Uherské Hradiště

Slávek Smišovský: "Mařenko, jaký vztah máte k (hradu) Buchlovu?" - "Nádherný! Chcete, napíši Vám o tom písničku. Budete doma? Já vám ji po telefonu zazpívám."

A tak vznikla
"Zahrada Moravy"


Hudba Blahoslav Smišovský
text Marie Kolomazníková
zpívá
Vojtěch Horký
dechová hudba Stříbrňanka
kapelník Vojtěch Horký

"Široká dolina, úrodná rovina,
zahrady, pole, vinohrady,
z Hradišťa kúsek dál,
hrad Buchlov, lesů král,
z dávných dob na skále,
stojí tady.

Chtěl by sa starý hrad,
s Barborkú podívat,
z Buchlovských lesů do doliny,
kde všeci zpívajú,
sklénečky zdvíhajú,
kde každý omládne,
hned je iný.

Kdo jednú jedenkrát,
dojde sem, je tu rád,
a keho srdéčko pobolívá,
Zahrada Moravy,
slunkem ho pozdraví,
s pěsničkú každý rád
pookřívá."

Marie Kolomazníková pocházela z rodiny se 4 dětmi. Lásku k domovině, cit pro krásné a hudbu pěstoval v dětech tatínek, ředitel školy v malé obci Zástřihy, vzdálené několik kilometrů západně od hradu Buchlova. Celá rodina navštěvovala hrad téměř pravidelně. Z hradu je nádherný, široký výhled na slušný kus Moravy. Za pěkného počasí bylo vidět až k samé řece Moravě. Tatínek pedagog neopomněl nikdy z výšin hradu dětem nabídnout vhodnou metaforu:
"Děti, toto je můj rodný kraj.
Tady ptáci jinak zpívají,
tady slunko jinak svítí."

Marie Kolomazníková, povoláním učitelka, si udržela svůj úzký vztah k poesii, folkloru, tradici a hudbě po celý život. Poezii "nosila" v sobě. Měla neuvěřitelný cit pro situaci a slovní invenci. Na mnohé zvládla v daném okamžiku bezprostředně zachytit souvislosti v krátkosti několika poetickými nástiny.

Spolupracovala s mnoha skladateli, ke kterým lze na prvním místě řadit Slávka Smišovského, byla jeho takříkajíc "dvorní dámou". Citové struny Marie Kolomazníkové a Slávka Smišovského byly téměř souzvučné. K dalším patřili Jiří Vrána, Jaroslav Vinklárek z Veselí, Václav Maňas ml. Udržovala také úzký vztah k řadě dechových hudeb. Patřili k nim zejména Stříbrňanka, ale také Mistříňanka, Vlčnovjanka, Šohajka, Bojané, Novovešťanka, Vracovjanka, Ostrožská kapela a řada dalších. Pět desetiletí udržovala literárně přátelský kontakt se Stanislavem Pěnčíkem.

Je zajímavé, že ve svém aktivním věku věnovala spoustu času nejen poezii, ale také nejrůznějším činnostem praktického charakteru, což by člověk u literárně orientovaného člověka jen tak nečekal. (Jako kuriozitu uvádím, že měla aprobaci na rozhodčí v kopané, zabývala se profesním opracováním dřeva a železa a jiné ...)

K jednomu z jejích posledních textů patří i následující poetický střípek:

Jabloňka
V zahrádce jabloňka pět let stará,
poprvé rozkvetla letos z jara,
pět kvítků růžových, štíhlá v pase,
svatební družičce podobá se.

Je trochu v rozpacích z první krásy,
vítr ji hladí a čechrá vlasy,
přilétly včelky a medem voní,
nad pěti kvítky a na jabloni.

Odešlo léto, je podzimní čas,
těší se jabloňka, těší se zas,
stojí tu jabloňka v jiné kráse,
pět líček červených usmívá se.


Interview se Stanislavem Pěnčíkem

(Občas se uvádí, že název "Kněžna slováckých písniček" pochází od Stanislava Pěnčíka. Pravdou je,
že sám Stanislav Pěnčík ve své knize "Když zazpívají křídlovky", z které jsem, mimo jiné, čerpal i já, jasně uvádí: "Ať ještě dlouho platí slova těch, kteří Vás (tj. paní Kolomazníkovou), z velkého obdivu, nazvali "Kněžnou slováckých písniček".
(Toliko pouze pro pořádek.)

Viz. také / Siehe auch
Skladatel Blahoslav Smišovský - Odešla legenda moravské dechovky / Komponist Blahoslav Smišovský - Legende der mährischen Blasmusik hat uns verlassen

viz. také
2009-07-16: Hrad Buchlov, Reisefotos