Čí sú hody? Naše! - Aneb, tradice hodů na Moravě / Wem gehört der Kirtag? Uns! - Oder auch, Kirtagtradition in Mähren

Pro ty, kteří by se chtěli divit, proč se na stránkách o české dechovce věnuji pojednání tradicí hodů zejména na Moravě, dodávám krátce pro vysvětlení: Dechová hudba a víno jsou stěžejními pilíři hodových slavností.

Krojové hody jsou hlavním svátkem každé obce na Jižní Moravě. Víno, dechová hudba, zpěv, kroje a taneční veselí razí charakter obce  až do ranních hodin někdy po několik dnů. V hrstce vesnic, kde se tato tradice v důsledku příliš moderních proudů opoměla udržovat, tam toto kulturní dědictví v tichosti zaniklo. Hodové slavnosti na Moravě tvoří jakousi kulminaci kulturního dění  roce. V posledních letech lze pozorovat poznenáhlé oživování starých tradic, nakterých se silně podílí omladina. Historický počátek hodových oslav nelze přesně datovat. Lze se ale domnívat, že konání několikadenních hodových slavností odpovídala základní potřebě venkovského obyvatelstva, dát průběhuroku vhodnou strukturu. Především u venkovského obyvatelstva byl celý rok silně poznamenán neustálou prací. Z chronického nedostatku času se následně vykrystalizovala potřeba, aspoň jednou v roce, vesměs chmurný chod života obohatit, vhodně kompenzovat. Během hodů se mnohým naskýtala jedinečná příležitost nejen k pobavení, na které během roku nikdy nezbývalo, ale také na setkání roztroušených rodinných příslušníků a známých, vzájemné seznamování mladých a v neposlední řadě také, aspoň jednou v roce, ochutnat něco, co se v mnoha rodinách běžně na stole nevyskytovalo: Koláče a jiné sladkosti, pečené husy a kačeny, případně i jiné druhy masa.

Veselé hodečky

hudba M.R. Procházka, text Josef Dofek, umělecký vedoucí Josef Ištvánek
hraje (již neexistující) dechová hudba Dolanka, zpívají Jarmila Hubáčková, Radek Pluháček

"... Za dědinú v starých horách sú kamenné sklépečky,
a v nich chlapci pozvedajú svoje plné sklénečky,
(: veselé hodečky, každý jich má tak rád,
nech sa v zdraví, za rok sejdem, co víc si možem přát :)"
Perla moravské dechovky

Ze zmíněných základních potřeb, které byly jistě dlouhá léta stále aktuální, vznikla tradice. Co je to tradice? Tradice je dobou prověřený a ustálený soubor zvyků a zvyklostí, který je udržován a formován veřejným míněním. Je to jakési dědictví z generace na generaci. Na Moravě se běžně hovoří o "hodech", v Čechách se ustálil pojem "posvícení". Původem se jedná o jedno a totéž. Ve střední Evropě hraje křesťanství ústčední roli po mnoho století. Chrámy boha, kostely, sehrávaly roli kulturních středisek. Název posvícení bylo původně odvozeno od důležitého data, data "posvěcení" kostela. Je ale třeba dodat, že každý kostel byl věnován svatému patronu, který nad kostelem bděl, jehož svátek během roku se také slaví. Z toho vznikly dvě interpretace konání hodů či posvícení, které se různě s ohledem na oblast ustálily. Někde se slaví "posvěcení", jinde zase "svátek patrona".

Celá termínová záležitost byla ale obohacena o další fasetu, o kterou se postaral. Císař Josef II., známý svými reformátorskými aktivitami, chtěl sjednotit den oslav v celé říši a proto roku 1787 vydal nařízení konání hodů. Termín připadl na neděli po svátku svatého Havla. Nařízení bylo obyvatelstvem nadšeně přijato, protože z toho koukaly hody dvakrát v roce. V některých místech se pak slavily třetí neděli v říjnu tzv. "císařské hody" nebo také "havelské posvícení“ a mimo tohoto termínu pak ještě svoje místní tzv. „naše posvícení“. Z těchto tří variant se na Moravě prosadila a ustálila varianta hodových oslav v souvislosti s oslavou svatého patrona místního chrámu páně.

Přípravy na hody začínají u obyvatelstva zpravidla mnoho dnů předem čistěním stavení a různými estetickými úpravami. Samotné hodové slavnosti začínají v pátek stavbou májky coby symbolu, který všechny upozorňuje na to, že se v obci konají hody a zpravidla také stavby "Pod zeleným". Pod zeleným je buď pouze zastíněné místo pro muzikanty, případně listnatými větvemi zastíněné místo pro tancující kolem májky. O průběh hodových slavností, které dříve trvaly v extrémních případech i týden, v současnosti 2 až 3 dny, se stará hodové komité, složené ze stárka (stárek, muž  a stárky (stárka, žena). Stárkú může být i více a sice s ohledem na velikost obce a tudíž rozsah konání slavnosti.  Komité je demokraticky voleno obecní chasou, jež sestává z mladých lidí. Na reprezentaci chasy se kladou značné nároky jako např. bezúhonnost a dobré jméno, umět zpívat, "zifrovat" (případně i pít) a v neposlední řadě i obecní příslušnost od narození (Před několika lety vedla chasa ve Vrbicích vyhrocenou diskusi na toto  téma a sice zda-li je v souladu volba tzvn. "přespolních" stárek s tamním žitým, přísným tradičně podmíněným pojetím). První stárek nese zodpovědnost za celý průběh hodů. Je běžbým zvykem, že si hodové komité musí vyžádat povolení ke konání hodů od místního obecního představitele. Někteří starostové obce se během "žádosti" dovedou chovat velmi vtipně. Zažil jsem: "Co tady chcete? Co, slavit chcete? Nemáte prácu? Je tady po dědině málo práce, že chcete zase slavit?"

V sobotu ráno se stárci, stárky a kapela sejdou. Začíná se zvaní na hody nebo-li „vyhrávky“. Během dne obejdou celou dědinu a pozvou všechny občany na večerní krojovanou zábavu, kterou hudebně doprovází pozvaná hodová dechovka. Dobrá nálada s řáteli a známými u vína trvá pak až do ranních hodin. Po náročné sobotě přichází ještě náročnější neděle. Chasa v krojích (včetně dětí) spolu s dechovou hudbou se shromáždí u prvního stárka, kde jsou všichni pohoštěni koláčky a vínem. Stárkovi se projeví úcta vhodnou formou. Poté krojový průvod, stále doprovázený dechovou hudbou, obchází obec a navštěvuje další stárky, kde se opět nabízí pohoštění.  Posléze se koná návštěva kostela a mše svatá. Následuje návštěva radnice či obecního domu, kde je starosta žádán o "hodové právo". Po převzetí hodového práva vypukne veselí: "Čí sú hody? Naše!" V menších obcích se ale případně udělování hodového práva obchází a jde se přímo "pod máju". Tak se za přítomnosti dechové hudby koná předtančení, uvítání přespolních hostů, kteří přijíždí ve skupinkách na potahu, taženém koňmi nebo na kolech, než pak definitivně opet vypukne hodové taneční veselí.

Dříve měly hody velký význam. Do obce se vraceli rodáci, lidé oblékali sváteční kroje, zpívalo se a tančilo. Zároveň s oslavami se konávalo mnoho zásnub a uzavíralo plno sňatků. V současnosti se místi jeví, že se v řadě obcí u mnoha mladých lidí probouzí zájem o hodovou tradici. Nasvědčuje tomu některé doprovodné okolnosti, jako například neustále stoupající poptávka po lokálních krojích, tanečních kurzech, zvýšený zájem o historii.